Zdůrazňoval jsem nemožnost vyseparování vlivu tohoto faktoru od dalších desítek současně působících vlivů, zejména od samotného „plynutí času“. Také se nedají oddělit pocity od faktů, ale platí anglické „perception is always right“ (pocity mají vždycky pravdu). Někoho nadchává, že jezdí pravidelně do Bruselu, jiný se cestě do Bruselu důsledně vyhýbá. Já jsem ten druhý.

Nejde však teď jen o Brusel. Někteří přímo fyzicky trpíme při pohledech na fotografie z Gazy. Jiné to nechává chladnými, což mne děsí. Neděsí to jen ty válkychtivé. U nás jsou mnozí ve vládě (a kolem ní) bohužel až příliš válkychtivými.

Bývalý šéf mého prezidentského protokolu Jindřich Forejt stále třídí dokumenty z éry mého prezidentování a občas mi něco zajímavého připomene. Přesně před 20 lety jsem byl na státní návštěvě Libanonu a Kypru. Na tiskové konferenci po setkání s libanonským prezidentem Lahoudem jsem řekl: „na Blízkém Východě musí mír přijít zevnitř a musí vycházet z vyjednávání a kompromisů“. Tedy nikoli válkou a nikoli podle představ a plánů daleké ciziny. Přesto to někteří politikové pořád nechtějí pochopit. Nechtějí vyjednávat, nechtějí kompromisy, chtějí – stejně jako na Ukrajině – vítězství jedné strany 10 : 0. A drtivou porážku té druhé. Tak to ale v lidském životě nejde.

Jak vznikal Izrael a jak se rodil jeho dnešní problém většina z dnešních generací zná jen málo. Před několika týdny vydalo pražské nakladatelství Academia knihu slavného spisovatele (maďarského původu) Arthura Koestlera Příslib a naplnění, Palestina 1917-1949. Četl jsem kdysi jeho knihu z 30. let Tma o polednách o stalinistických procesech a jsem přesvědčen, že by ji měl také každý znát.

Totéž platí i o knize právě vydané. I mne, který toho o tomto tématu přečetl hodně, je Koestlerova kniha obrovským doplňkem mých znalostí. Byla napsána již v roce 1949, ale její zkrácená a upravená verze byla vydána ještě za Koestlerova života v roce 1983. Ta byla teď Alešem Valentou velmi kvalitně přeložena. Koestlerova charakteristika britské (velmocenské) Balfourovy deklarace z roku 1917, že je to dokument „v němž jeden národ slavnostně sliboval jinému národu zemi třetího národa“ (str. 25), vysvětluje leccos.

I Gazou to teď nekončí. líží se americké prezidentské volby a začíná to připomínat absurdní divadlo. Co by o tom Beckett a Ionesco (nebo i Václav Havel) dnes asi napsali?

Prezident Biden před několika dny při svém předvolebním vystoupením v Pensylvánii vyprávěl o svém zemřelém strýci, který byl ve druhé světové válce údajně – kdesi v Papui-Nové Guinei – sněden kanibaly. Biden také říkal, že byl jeho strýc pilotem amerického vojenského letadla, které bylo sestřeleno. Investigativní novináři zjistili, že strýc nebyl pilotem, ale pasažérem letadla, že letadlo nebylo sestřeleno, ale mělo poruchu motoru a že letadlo spadlo do moře (cituji podle Die Weltwoche, NBC News a Associated Press).

Druhý kandidát má zase jeden soudní proces za druhým, neboť různé – kdysi snad půvabné ženy – na něho nemohou ani po desítkách let zapomenout. Nemohl by tam kandidovat na prezidenta někdo mladší? S méně bouřlivým životem? Já už jsem před několika lety říkával novinářům, že do politiky znovu nechci, protože nechci bidenovat.